Jan Jobánek s Milanem Damkem zvítězili v Glacier 360° na Islandu

Honza Jobánek zvítězil ve čtvrtém ročníku závodu kategorie UCI S2 v zemi ledu, gejzírů a větru. Honza, startující v tomto závodě za tým KILPI SUPERIOR, spojil síly s Milanem Damkem. Společně udolali mezinárodní konkurenci a poradili si také s nástrahami drsné islandské přírody. Závod dvojic skládající se z prologu a třech etap zavedl závodníky do blízkosti ledovce Langjökull, který během závodních dní celý objeli.

Start byl naplánován v geotermální oblasti Geysir a závod končil u vodopádů Gullfoos. Drsná severská příroda Islandu, nevyzpytatelné ostrovní počasí arktického léta, stanová závodní vesnice a přírodní termální koupání slibovaly nevšední sportovní zážitek.

Dvojice KILPI SUPERIOR vstoupila do závodu těsnou prohrou v prologu, kdy na domácí favority ztratila pouhé tři vteřiny. V první etapě ale Honza s Milanem vzali vývoj závodu do svých rukou. Již na dvanáctém kilometru se vzdálili svým soupeřům a do cíle si dovezli pětiminutový náskok.  V dalších etapách si pohlídali své největší soupeře, s kterými se přetahovali o etapová vítězství. O vítězství KILPI SUPERIOR rozhodla zejména bezproblémová jízda v průběhu celého závodu. Pády, defekty a technické problémy byly v drsném islandském terénu časté a vystavily stopku mnoha soupeřům.

Jak viděl průběh celého etapáku ze svého pohledu Honza Jobánek: „Na Island jsem odcestoval s velkým očekáváním, nejen na závod samotný. Byla to pro mě první návštěva této země, takže jsem byl celkově zvědavý na pověstnou přírodu, terény, krajinu a nevyzpytatelné počasí. Drsnost prostředí a počasí se nakonec ukázaly rozhodující i pro průběh etapáku.

Čtyřkilometrový prolog v parku u centra Reykjavíku nic nenaznačil o náročnosti závodu. Jelo se po zpevněných pěšinách v příjemném počasí. Ukázal ale rozložení sil mezi favority, takže jsme věděli, že pro nás budou největším soupeřem místní duo Hafsteinn Ægir Geirsson a Ingvar Ómarsson (Örninn Trek), kteří nás o pár vteřin předčili.

Na startu první etapy se ukázal naplno jeden z islandských živlů. Od úvodních kilometrů nás bičoval chladný severní vítr. První půlku etapy se jelo s větrem zprava a tady jsme si taky vybudovali rozhodující náskok na všechny soupeře. Po občerstvovací stanici se trať stočila, takže jsme poslední dvě hodiny strávili bojem s větrem do tváře. Severní vítr přinesl také ochlazení, takže na nejvyšším bodě trati se teplota pohybovala okolo 4 stupňů nad nulou. Etapa se jela hlavně po širokých cestách a ve chvílích, kdy se zrovna usadily oblaka sopečného prachu, tak jsme mohli zahlédnout ohromnost místního ledovce.

Druhá etapa se nesla ve znamení velkých změn. Předpověď počasí slibovala vytrvalý déšť a teploty kolem nuly. Z tohoto důvodu organizátoři přikročili z bezpečnostních důvodů ke změně trasy. Původně se mělo jet severním směrem, odlehlými traily, opět v silném protivětru. Tato místa byla těžko dostupná pro záchranáře i v dobrém počasí a při očekávaném sněžení by šlo doslova o hazard. Byli jsme převezeni autobusy na úplný sever Islandu a s větrem v zádech jsme dojeli do původně plánovaného cíle, geotermálního centra Hveravellir. Bylo to 107 kilometrů po širokých cestách s „roletami“, v dešti, zimě, s průměrem asi 34km/h. K této etapě už dodám jen to, že jsem si ji pořádně protrpěl. Nemám rád široký cesty, zimu a déšť, ale musím ale uznat, že v počasí jaký panovalo, byla změna trasy jediný možný řešení. Celý závod jsme strávili spolu s Örninn Trek, ti nám pak v závěru o půl minutky cukli.

Do závěrečných 111 kilometrů jsme vstupovali s vedením čtyři a půl minuty. Závodníci Örninn Trek se rozhodně nevzdávali a od prvních kilometrů udávali drtivé tempo. Na pátém kiláku jsme vjeli na 30 kilometrů dlouhý kamenitý a skalnatý singletrack, který rozhodl o celém závodě. Agresivní jízda Örninn Trek se nevyplatila, přišel nejprve defekt a o něco později i tvrdý pád islandského XC mistra Ingvara Ómarssona. Okamžitě jsme mu poskytli první pomoc, náhradní oblečení, ošetřili krvácející stehno a zalarmovali záchrannou službu. Tady se potvrdila užitečnost povinné výbavy v závodě, kde se jezdí těžko dostupným terénem a jezdci jsou odkázáni na vlastní pomoc. V silném větru a teplotě těsně nad nulou to bylo dlouhé hodinové čekání. Teprve po ujištění od pořadatele, který se na místo dostal z sedm kilometrů vzdálené feed zóny, že bude o Ingvara postaráno, jsme pokračovali dál zmrzlí v závodě. A nakonec to dalo na vítězství.

Třetí etapa se mi rozhodně líbila nejvíc z celého závodu. Přinesla těžké singly lávovými a kamenitými poli, dech beroucí výhledy na ledovec Langjökull a taky zážitek jízdy v takovém větru, kdy přední kolo nebylo možné udržet na cestě a já musel po svých :).“